Historicka geografie 46, 2020, p. 360–365

Název knihy na první pohled upomíná na studie (a především: na dodnes inspirativní pojetí) Johna Briana Harleyho (1932–1991), z nichž pak Maps, knowledge and power již v samém titulu nese trojici kategorií, jež jsou tak či onak určující i z hlediska publikace přítomné, případně na knihu Landscape and Power W. J. T. Mitchella (první vydání 1994). Mimochodem, ani uvedené ani žádné jiné práce Harleyho, ani Mitchellovy zde – poněkud překvapivě – citovány nenajdeme. Pojem „power“ je tu spíše jedno z topoi, kterým lze upoutat pozornost, a zjevně je tu i souvislost s názvem projektu, z něhož kniha vychází: Digitising Patterns of Power (DPP): Peripherical Mountains
in the Medieval World (https://dpp.oeaw.ac.at/ a s. 1–19 recenzované knihy). Jedná se o součást zastřešujícího projektu OpenAtlas – databáze propojující výpověď všech typů pramenů (tj. písemných i hmotných / archeologických), a to v jejich časových i prostorových souvislostech – rozumí se, že i krajina sama o sobě je historickým pramenem (https://openatlas.eu/). Poukaz na krajinu, vtělený do názvu knihy, tak má své oprávnění, jakkoli nelze nevidět, že do hávu módní terminologie je oděn výzkum namnoze tradičních témat, a že pojmy „power“, ale i „digital humanities“, a také méně obvyklé „human landscape(s)“ v knize defilují v míře občasně až lehce inflační.
„Power“ jakožto výraz moci, symbol přisvojení a ovládnutí však jednoznačně vede, a spojení „power structures“ („signs of power“, „patterns of power“) může označovat prakticky cokoliv – jakýkoli typ pramene, jakékoli svědectví o lidské aktivitě. Pojem „power“ se tak nevztahuje k mapám, vedutám a obecně k jakýmkoli „obrazům krajiny“, ale ke krajině jakožto „mocenskému prostoru“ / „prostoru moci“, zatímco metafora o „moci map“ ve smyslu exaktnosti implikované prostřednictvím mapy a přitom prezentující realitu (hrubě) zkresleným, tendenčním způsobem, tu zastoupena není. Což ve vztahu ke středověku jistě má svou logiku, ovšem i rekonstrukční mapa, a o těch je zde řeč naopak velmi často, v minulosti byla a stále může být poměrně významným a účinným prostředkem při etablování posunutých významů či ireálných souvislostí.
Kniha je koncipována jako bilance průběhu řešení, resp. výsledků projektu Digitising Patterns of Power (DPP): Peripherical Mountains in the Medieval World. Charakterizuje ji značný (1.) geografický, (2.) časový i (3.) tematický rozptyl – (1.) od střední Evropy (částečně s přesahem do Evropy západní) přes Makedonii a Srbsko až po Arménii, (2.) od 7./8. až po 15./16. století a (3.) od dějin osídlení a formování teritorií světských i církevních přes demonstrativní úlohu architektury až po prosopografie donátorů církevních institucí anebo genealogie a majetkovou držbu šlechtických rodů. Bohemika najdeme v knize dvě: prvním je studie věnovaná proměnám prostoru okolo (pozdější) moravsko-rakouské hranice v Podyjí v 7./8. – 11./12. století, s rozsáhlým potenciálem pro studium dějin osídlení, vývoje komunikací, ale i (možná především) postupného vymezování sfér vlivu a ustalování průběhu hranice v této oblasti (Stefan Eichert – Jiří Macháček – Nina Brundke, Frontier – Contact Zone – No Man’s Land: The March/Morava – Thaya/Dyje Borderregion during the Early Middle Ages, s. 45–63); druhá stať vychází z typologie opevněných sídel a bude o ní ještě řeč v následujícím (David Novák, Emblems of Power, Administrative Centres or Luxurious Residences? A Digital Archaeological Analysis of Medieval and Post-Medieval Elite Manorial Seats, s. 245–274).
Necelé dvě desítky příspěvků jsou strukturovány do tří oddílů – po úvodu následuje DPP Case Studies (tj. případové studie k tématu Digitising Patterns of Power), druhý oddíl (Technical Aspects of DPP) se týká vybraných otázek především tvorby rekonstrukčních map a ve třetím (Related Projects in Digital Humanities) je představeno několik souvisejících medievistických projektů (pestrá tematická škála zasahuje dějiny osídlení, zemský diplomatář, opevněná sídla či sociální sítě církevních institucí). Stati v knize tvoří soubor vnitřně silně heterogenní, v případě publikace zaměřené primárně na digital humanities se to ovšem nejeví jako nevýhoda, ba možná naopak: právě široký záběr modelových studií poskytuje prostor pro (stejně) širokou demonstraci výzkumných možností, ale také úskalí a limitů, jež jednotlivé typy výzkumu (pro jednotlivé regiony, období i témata) v naznačeném kontextu provázejí. To se ovšem děje jen v omezené, resp. nestejné míře, v některých případech je míra konkrétních mikroskopických faktů v příkrém nepoměru k jejich výpovědi o potenciálu studia příslušného typu v rovině obecné. Tímto směrem se naopak ubírá následující zamyšlení, a jednotlivé příspěvky budou proto citovány jen výběrově – jakožto svého druhu modelové typy.
Stati zařazené do prvního a třetího oddílu odpovídají standardu odborných textů historických a archeologických, namnoze metodicky „tradičních“. Což není rozhodně míněno jako výtka nebo handicap – mylné by bylo zdání, že svědomitý pramenný výzkum je věcí překonanou, o smyslu „inovací“ za každou cenu nemluvě, ovšem i spektrum prostředků, jimiž lze výsledky bádání (odborné) veřejnosti předkládat, se vlastně v principu nerozšiřuje (slovo, mapa, obraz, event. graf tu patří dlouhodobě ke stěžejním). Příkladem může být vývoj teritoriálních struktur a s ním těsně spjatá symbolika ovládnutého prostoru, event. ceremoniální charakter vyznačování hranic – ranou fázi budování teritoria biskupství Freising (8.–9. století) prostřednictvím donací území a zakládání sítě kostelů v tomto smyslu představila Katharina Winckler (s. 33–44). Vývoj je možné zachytit jak kartograficky (prostorové hledisko), tak i grafem (časové hledisko), v širším rámci můžeme postihnout i sociální vazby biskupství k bavorským vévodům a rané lokální šlechtě. O smyslu studií tohoto typu (byť nejde o téma zdaleka nové) není pochyb, nabízí se však otázka, v čem (tu) spočívá badatelský přínos digital humanities? Totéž lze ilustrovat i výzkumem docela jiného charakteru.
Je jím analýza sociálních sítí duchovních institucí (klášter Panny Marie v makedonské obci Htětovo / Tetovo; autor Vratislav Zervan, s. 275–356), tedy opět téma, jemuž je věnována pozornost tradičně a k němuž se za desítky let nashromáždil bezpočet statí, které nabízejí komparativní rámec přinejmenším z hlediska metodického, škály otázek a témat, na které nám naše prameny (ne)mohou odpovědět. Nic z toho ovšem v textu nenacházíme, autor předložil bezpochyby cennou, ovšem spíše materiálovou než interpretativní studii, v níž podává vyčerpávající faktografickou evidenci, cennou přirozeně i z hlediska studia lokální šlechty, nicméně abecedně řazená prosopografie, zabírající více než 60 tiskových stran, nechtěně upomíná na vůbec první vlnu okouzlení možnostmi výpočetní techniky v historikově práci v 60. letech 20. století – a již tehdy nechyběly hlasy upozorňující na nebezpečí zvané „computing for computing“. Předpokládám, že interpretace bude následovat či již následovala na jiném místě, ovšem příležitost poukázat na to, že i v dnešní vědě mají fundované prosopografie své místo, jakým způsobem s nimi lze pracovat a jaký je jejich interpretační potenciál, zůstala v přítomné publikaci jen málo využita.
Ve druhém bloku je několik statí povahy „technické“, blíže zaměřené na otázky kartografie; vztahují se k starým i rekonstrukčním mapám a jejich technickým parametrům rozličného typu – spíše sondou do dějin digitální kartografie posledních desetiletí než odrazem aktuálního stavu je „Theatre of the World“ Williama Cartwrighta (s. 143–163), volně přecházejícího od map starých (jak svědčí již aluzivní název) k digitálním mapám moderním a rekonstrukčním. Přehledová, čtivě psaná stať má v knize, výrazně zaměřené na prostorovou dimenzi dějin, své místo, byť bych ji očekával spíše v úvodní části. Ke specifickému segmentu současné tvorby rekonstrukčních map se naproti tomu obrací stať věnovaná vyznačování prostorové nejistoty / neurčitosti („spatial uncertainty“; autor Markus Breier, s. 165–179), tedy momentu, s nímž se při tvorbě rekonstrukčních map nevyhnutelně musely vyrovnávat již předchozí generace badatelů (a kartografů): přínos, a dost možná i jen potřebnost propracované metodiky na zachycení několika stupňů prostorové neurčitosti zřejmě nejlépe prověří čas (a uživatelé). Nad zamyšlením Alexandera Watzingera „OpenAtlas – How to Grow Software for Historians“ (s. 193–201) alespoň část medievistů přepadnou jisté pochybnosti, jak dalece je způsob jejich myšlení s předloženým „kompatibilní“.
Ptáme-li se, v čem spočívá či může spočívat přínos „digitálních přístupů“ na polích dotčených badatelským zájmem již po celá desetiletí (ne-li ještě o řád výše), zdá se mi, že je to – vedle aspektů čistě technických (vyšší přesnost, snížení rizika chyb a přehlédnutí a tím i vyšší komfortnost jak pro samotné badatele tak pro veřejnost) – snaha po „kumulaci vědomostí“ (zachytitelná již v kompendiích 16. století a lidstvo od té doby provázející nepřetržitě) a jejich snadné dosažitelnosti a také využitelnosti. Největší potenciál mají databázová zpracování (hovoříme-li o písemných pramenech) zřejmě v případě listin – ani v tomto případě nenahradí interpretaci, ale mohou práci usnadnit nejen prostým zpřístupněním dosud nevydaného listinného materiálu formou digitalizátů opatřených regesty (tím způsobem, jak se to pro střední Evropu děje na portálu https://www.monasterium.net/mom/home?_lang=ces), ale ještě výrazněji i databázovým zpracováním (jména osobní a místní, klíčová slova apod.) – příkladem může být Diplomatarium Serbicum Digitale (autor Žarko Vujošević, s. 215–225).
Platí vždy a všude, a v medievistice s limitovaným množstvím pramenů (hovořímeli o písemných, s archeologickými a stavebněhistorickými je tomu docela jinak) obzvláště, že „nové čtení“ textů, které mělo v ruce již několik generací našich předchůdců, může nabídnout nové perspektivy, z nichž lze k rekonstrukci minulosti (resp. jejích vybraných segmentů) přistupovat. Většina pramenů (a to platí i pro dobu hluboko postmedievální) však nenabízí data, jež stačí (lze) mechanicky excerpovat a poté libovolně propojovat, kombinovat. Rodová kronika Hanse III. Herzheimera (1464–1532), rozepsaná do sofistikovaných databází, je toho příkladem (autoři Veronika Polloczek a Bernhard Koschicek, s. 89–105). Koncepce textu, selekce faktů a interpretace příčinných souvislostí, bezděčná přehlédnutí i záměrné „chyby“ – to vše jsou aspekty, s nimiž v případě děl uvedeného typu musíme počítat a úloha mechanických klasifikací je tu až kontraproduktivní (navozuje pocit nesporných faktů tam, kde je k dispozici mít nemusíme), resp. rozchází se s logikou vzniku pramene a tedy i adekvátní metodou jeho interpretace. Databáze sice „jedním kliknutím“ dovede ze zadaných údajů vytvo řit „přesnou“ genealogickou tabulku a lokality, které z textu vyextrahujeme, vynese na mapu, ovšem tím je výpovědní hodnota děl dynastického dějepisectví silně nedoceněna, ne-li přímo nepochopena. Což platí obecně – ne vše, kde se vyskytují jména a fakta, má smysl evidovat v databázích.
Přínos, ale i limity výpovědní hodnoty databázových zpracování (jež samo o sobě plasticitu výpovědní hodnoty jednotlivých dokladů nevyhnutelně zplošťuje) trefně naznačil v již citované stati věnované středověkým opevněným sídlům D. Novák (medievisté velmi dobře vědí, jak samotná terminologie hrad – hrádek – tvrz ad., ale také zámek ve středověkém slova smyslu je ošidná a s naším dnešním pojetím se může rozcházet a také pojem „elite seats“, evokující rezidenční roli těchto sídel, mi nepřipadá docela šťastný): databáze mohou usnadnit komparaci lokalit srovnatelných, což je samo o sobě klíčový aspekt. Již jen prostá „srovnatelnost“ je svého druhu interpretací, odvíjející se od řady aspektů – přírodních podmínek (terén, geologické a hydrologické poměry), stavebních charakteristik objektu (technické parametry) a především pak širokého spektra momentů odrážejících sociální kontext vzniku a fungování opevněného sídla. Klasifikace těchto objektů dle více kriterií (souborně s. 262) ani jinou než ryze pomocnou roli hrát nemůže – už jen proto, že jde o kriteria umělá, odpovídající naší touze po jasných kategoriích a mnohem méně vnímání středověkému, nemluvě pak už vůbec o tom, že o řadě lokalit je toho známo natolik málo, že samotná klasifikace je nutně nemalou měrou intuitivní (subjektivní). Jako velmi rámcové lze pak chápat i kategorizace obsažené přímo v první části názvu studie: (opevněná sídla jakožto) „Emblems of Power, Administrative Centres or Luxurious Residences“, zvláště když nejeden objekt splňuje všechna tři kriteria. O kastelologický pohled na věc nám tu tak dalece nejde – Novákův článek zmiňuji především jako příklad nezbytně kritického přístupu k potenciálu a možnostem databázových zpracování všeho druhu, resp. k interpretacím, které na tomto základě mohou tvůrci databází, a ještě spíše to platí o jejich budoucích uživatelích, vyvozovat. Na poli středověké archeologie totéž – tedy realistické zhodnocení možností i úskalí využití databázově zpracovávaných podkladů – platí pro studii Rainera Schrega, zaměřenou k problematice vývoje osídlení ve středověké střední a západní Evropě (s. 227–244).
Shrnout lze následujícím způsobem: limity databázových zpracování nespočívají v samotných kategorizacích (klasifikacích), z hlediska pojednávané doby namnoze umělých (nezpochybňuji jejich smysl jakožto pracovní pomůcky, nenakládáli se s nimi mechanicky), ale spíše v tom, že implikují „exaktní uchopitelnost“ jevů, jež takové nejsou a nikdy nebudou, ale mohou se tak jevit právě ve světle „přesných“ výsledků extrahovaných z databází. Rozvoj databází ve smyslu kvantitativního nárůstu objemů dat je vítaný a v jistých ohledech i nezbytný, stejně nezbytné je však nezaměňovat cestu (prostředek) s cílem: databáze všeho druhu jsou (měly by být) vždy jen pomůckou, jež může usnadnit samotnou práci i prezentaci jejích výsledků (různé typy rekonstrukčních map, ale i grafy, tabulky apod.), ovšem samotný interpretativní výkon a už vůbec historikovu intuici sotva (kdy) nahradí. Tyto (banální) skutečnosti čtenáři tanou na mysli vlastně nad všemi příspěvky, bez ohledu na to, jakým způsobem se s nimi vyrovnávají jednotliví autoři.

Dr. Robert Šimůnek